Charakteristika

Hlava s tělem 48,5 až 67,5 cm, ocas 7 až 11 cm, výška 11,5 až 15 cm, hmotnost 2,5-6,5 kg. Tvar hlavy zajíce je protáhlejší než u králíka. Mláďata se rodí s řídkou srstí a otevřenýma očima – jsou tedy na rozdíl od králíka mnohem vyvinutější. Spolehlivým znakem pro rozlišení je i to, že konce uší jsou u zajíce na rozdíl od králíka vždy černé!

Výskyt

Rozšířen skoro po celém světě. Zajíci polnímu je velice podobný zajíc africký (Lepus capensis) a zřejmě to je jenom odlišná rasa. Přirozená oblast rozšíření sahá od severozápadní Afriky přes celou Evropu, v horách až po hranici lesa, přes smíšené lesy západní a severní Asie do střední Číny a dál k jihovýchodu.

V oblasti Jižní a Severní Ameriky, Austrálie a na Novém Zélandě byl zajíc polní vysazen. Tento obrovský areál, ještě podstatně zvětšený umělým vysazováním, rozšiřuje rovněž velice podobný Lepus nigricollis žijící v Indii. V jižním Švédsku a jižním Finsku se poněkud překrývá se zajícem bělákem (Lepus timidus), na Sibiři se jejich areály překrývají značně. Ve střední Asii pak navazuje na Lepus tolai. V Anglii byl zajíc polní vysazen na mnoha ostrovech, avšak jen s nevelkým úspěchem. Rovněž v Irsku se vyskytuje jen místy. Zřejmě to souvisí s tím, že je citlivější na vlhkost a má větší nároky na možnosti úkrytu než zajíc bělák. Největší hustota výskytu zajíce polního je v nižších nadmořských výškách, na vápencovitých a jílovitých poměrně intenzivně obdělávaných půdách.

Způsob života

Dlouhé uši, velké oči, citlivý čichový orgán a dlouhé nohy zajíce, charakterizují jako zvíře, jehož jedinou obranou je útěk. Cítí-li se ohrožen, obvykle se přikrčí do prohlubně v terénu a sklopí uši. Při pastvě za soumraku se pohybuje nápadně pomalu a tiskne se k zemi. Zajíci žijí samotářsky. Jen během páření je můžeme potkat v malých skupinách. Zpravidla se zdržují na jednom místě. Pokusy se značkováním však ukázaly, že putují na více či méně dlouhé vzdálenosti. V roce 1928 byl pozorován masový tah na Ukrajině, zřejmě způsobený neobvykle silným sněžením. Většina zvířat přitom zahynula.

Rozmnožování

Vrchol rozmnožovacího období, nazývaný myslivci honcování, spadá většinou do března a dubna. Samice rodí mláďata 1 -2krát, ale i víckrát v roce. Při prvním vrhu je to jenom 1 nebo 2, při druhém vrhu to však je 2-5 mláďat. Jednoroční a staré samice mají v průměru mláďat méně. Mláďata se rodí venku, nikoliv v podzemních norách jako králíci. Oproti nim jsou mláďata zajíce ihned po narození schopná samostatného pohybu. Již krátce po narození vidí a mohou utéci. Zpravidla se však přikrčí do úkrytu – nemají ještě vyvinutý čich – a čekají, až je přijde matka nakojit. Srst je chrání před prochladnutím, jsou ale citliví na promočení.

Od králíků se zajíc výrazně liší nejenom v péči o mláďata, ale i chováním při páření: zajíci se na jaře shromažďují na určitých místech. Samci pronásledují samice. Pokud jsou stavy dobré, spatříme, jak se přes oranici vzájemně pro-následuje v divokém běhu 4 až 8 zajíců. Při oplodňování samec samici doslova „zbije“. Zajíci v době páření nejsou tak opatrní, a proto se stávají zvláště na jaře snadnými oběťmi silničního provozu.

Potrava

Trávy, výhonky obilí, šťavnaté byliny, v zimě také pupeny a kůra stromů. Ve stravě zajíců mají zřejmě velký význam byliny rostoucí v polích, protože tam, kde následkem intenzivního obdělávání chybějí, snižují se i stavy zajíce polního. Přitom to bylo právě zemědělství, které svým charakterem kulturní stepi zpřístupnilo tomuto stepnímu zvířeti Evropu.

Nepřátelé

Liška, tchoř, lasička nebo jestřáb zřejmé uloví především nemocná nebo nezkušená mladá zvířata. „Protřelí zajíci“ jsou natolik dobří běžci, že se kličkováním zbaví prakticky každého pronásledovatele. Přitom zajíci pomáhá – stejně jako králíkovi – to, že vidí kolem dokola v úhlu 360 stupňů, a proto může sledovat pronásledovatele i při útěku.

Zajímavosti

Zajíc polní sehrává důležitou roli jako lovná zvěř. Jeho stavy v honitbách se pečlivě sledují. Jenom ve Spolkové republice Německo ročně uloví na jeden milion zajíců. Přes 100 000 kusů navíc zahyne na silnicích. Že to stavy zajíců dlouhodobě nijak nenarušuje, dokazují statistiky lovu. Jsou sice dobrá a špatná léta, ale celková tendence je od roku 1950 spíš stoupající než klesající. Průměr činil v letech 1936-1939 kolem 937 000 zajíců, 1971-1975 to bylo již 1,2 milionu. V mysliveckém roce 1974/75 bylo dosaženo rekordu 1 333 749 ulovených zajíců. Potom ale stavy zajíců v honitbách prudce klesly, takže se dalo hovořit skoro o jejich zhroucení.

Tyto údaje vypovídají odstavu zajíců u našich sousedů v Německu. V České republice se dříve lovilo téměř 1 milion kusů, nyní se však úlovky pohybují hluboko pod touto hranicí. Je patrné, že moderní zemědělství zasahuje do životního prostředí zajíce stále negativněji. Například mnoho zajíců uhyne, když se na vrcholu léta najednou sklidí velké lány obilí a obrovské plochy se v několika dnech promění v oraniště bez jakéhokoliv zdroje potravy. Tím se naprosto naruší komplikovaná sociální struktura populací zajíců. Zvířata jsou přinucena stáhnout se na zbývající plochy, které jsou zcela nedostatečné. Často to jsou kukuřičná pole, na nichž zajíc nenalezne potravu, i když mu poskytují úkryt.

Zbývající plochy, které jsou po žních mnohem hustěji obydlené, zvyšují nebezpečí infekcí a mladí zajíci hynou na kokcidiózu, která se často v pozdním létě lavinovitě šíří. Pár zvířat, která tuto epidemii přežijí, sice zůstane proti této chorobě imunní, ale stanou se nosiči a jsou tak nebezpečím pro nově narozená mláďata.

Zvlášť náchylní k onemocnění jsou zajíci za vlhkého počasí. To pravděpodobně vyplývá z toho, že původně pocházejí ze suchých a teplých stepí a polostepí na východě. Do kulturních stepí střední a západní Evropy mohl zajíc polní proniknout teprve v době, kdy byly vykáceny rozsáhlé lesy a vznikl tak pro něj nový životní prostor. Zejména způsob obdělávání polí, jaký používali drobní rolníci, pro který byla typická každoroční změna pěstovaných plodin na menších polích, vytvářel pro život zajíce polního natolik příznivé podmínky, že se jeho stavy zvyšovaly tak rychle, až převýšily populační hustotu zajíců žijících ve svém původním areálu. V kulturní krajině existuje po celý rok čerstvá zeleň, tedy i v zimě, když se na části polí objevují výhonky ozimého obilí. Avšak nabídka potravy sama o sobě nedokáže odstranit problémy s parazity a nemocemi. Ty jsou závislé nadále na počasí a představují stálou hrozbu.

Králíci se vypořádávají se zimou lépe, protože vlhké a chladné počasí mohou dobře přestát ve svých suchých podzemních norách. Přesto jsou velmi citliví na nemoci, zejména se stávají obětí myxomatózy, která naopak kupodivu nenapadá zajíce. Je tedy docela dobře možné, že patrný pokles stavů zajíců v posledních létech byl do značné míry způsoben vlivem počasí. Avšak malý přirozený přírůstek v létech následujících, pro která bylo charakteristické příznivé počasí, tuto domněnku příliš nepodporuje. Zdá se, že významným činitelem v poklesu stavů zajíců je zamoření přírody škodlivými látkami, které dosáhlo takové míry, že to má trvalý negativní vliv i na tato nenáročná a poměrně odolná zvířata. Stavy zajíců lze tedy považovat za jeden z nejdůležitějších ukazatelů změn kvality našeho životního prostředí. Snížení početnosti zajíců však souvisí nesporně také se změněným způsobem zemědělství. Stále menší počet ulovených zvířat nelze tedy vysvětlovat pouze jako důsledek přirozeného snižování jejich stavů.